Kde jen to bylo? Někde tady by to mohlo být.Uvažovala Seuri a nadějí doufala, že stará truhla s látkou neshořela.Tentokrát ,už bezbolestně, prohledávala trosky domu. Mám to. To by mohla být ona.V truhle, kterou našla byly uschovány lehce ohořelé, zelené kusy látky. Nakonec jen přece našla látku dost dlouhou na to, aby ji mohla přes sebe přehodit, aby ji nikdo nepoznal.
Pomocí drátku, který měla v kapse, upevnila látku tak, aby si ji mohla dát i s kapucí přes hlavu.
Takto oděna se vydala k vesnici, kde by mohla najít další zvěsti o lidech z jiné země.
"Kupte rybu, je levná! Kdo koupí, neprohloupí!" hulákali obchodníci, kteří se sjeli ve vesnici.
Seuri se sklopenou hlavou kráčela mezi lidmy nepoznaná. Nikdo si ji nevšímal, byla pro ně jako vzduch.
Překvapeně chodila mezi obchodníky, jelikož nic takového ještě neviděla. Všude kolem tolik krásných věcí a ona si nic z toho nemohla dovolit. Nejvíce ji však zaujala vystoupení kejklířů a potulných zpěváků.
"Žije národ bytostí, jenž magií oplívá.
Na ostrově žijí pod zlou nadvládou,
kterou svrhneme magií zlou a dobrou."
Jakmile zazněla slova písně, Seuri zpozorněla a poslouchala dál.
"Ostrov to vzdálený míle daleko,
však najde se dítě co cestu zná.
Hluboko v srdci ji každý má."
Zpěvák zpíval písně dál a dál, ale tato píseň již nezazněla.
Míle daleko? Avšak každý cestu v srdci má? Kdo tomu má porozumět. Musím vydržet do večera, pak se stačí zeptat kejklířů jestli neví něco víc. Vždyť o nich se říká, že znají všechny kouty světa.Je možné, že znají cestu. A s takovými myšlenkami poslouchala kejklíře a zpěváky dál až do večera.
Měla veliké štěstí a nikdo si nevšiml, jak se pomalu plíží k tábořišti kejklířů.Všude kolem byla slyšet hlasy kejklířů. Pomalu jako zloděj se prokrádala mezi stany, které byly vedle sebe rozmístěné.Všimla si tábořiště, u které ho sedělo mnohou tuláků. Pohledem se pokoušela spatřit jistého zpěváka.Nikde ho však v davu nezahlédla, a tak tedy pokračovala v hledání.
S obavami hledala stan starého zpěváka, který zpíval píseň o té tajemné zemi.
Kde by mohl jen být. Někdy v těch stanech bude. Musím jen dávat pozor, abych nevzbudila moc pozornosti. Mohlo by se...
" Kdo pak jsi dítě, že se sama potloukáš tady u nás?" ozval se hlas za ní.
" Já, já bych ...." drmolila vyděšeně.
"Neboj se dítě, tady se ti nic nestane. Jen pojď dál do mého stanou a pověz, co bys potřebovala." řekl klidně stařec, ve kterém poznala onoho zpěváka.
Pomalu tedy šla s ním do jeho stanu. Ve stanu bylo čisto a útulno. Byla tam pouze postel a židle se stolem. Stařec pokynul k židli a dívka se usadila. Stařec si sedl na postel a s otázkou v očích se podíval na Seuri.
"Jak pak ti říkají děvče? Nechceš si odložit?"
Seuri pouze zakroutila hlavou a dívala se k zemi.
" Dobrá tedy pokud mi nehceš odpovědět, nemusíš. Ale pořád netuším, s čím ti mohou pomoci."
Seuri zpočátku nevěděla co říct. Strach a hrůza z toho, že by ji poznal a něco provedl byli nezvladatelné.Co to dělám? O co se pokouším? Nemám na to abych pomstila vlastní rodinu.Jsem příliš vyděšená, na to abych vyslovila jakoukoli větu.Náhle však ucítila teplo na hrudi a uslyšela hlas svého otce.Klid dítě, uklidni se dítě moje. Tyto zvládneš, nezapomeň jsi dcera svého otce, nejsi obyčejná dívka.Věřím že to zvládneš, já ti věřím.
V tu chvíli zaplavila Seuri vlna naděje a sebevědomí.
Co to bylo? Znělo to jako můj otec. Pokud to řekl jeho hlas ve mne, pak to tedy dokážu, jsem přece dcera svého otce. Otec ve mne věří, nesmím ho zklamat. Nesmí zradit jeho důvěru, musím pomstít svou rodinu.I za cenu vlastního života.Nemůžu tu jen tak stát a čekat, že to někdo udělá za mne. Nebude ze mně nějaká ubohá krysa, která se schovává za ostatní.Je to na mne. Já to dokážu a nikdo jiný.
Seuri sňala rozhodnutě hábit z hlavy a řekla starci: " Jmenuji se Seuriel Daume a potřebuji tvou pomoc poutníku."
" Dobrá dítě, vypadá že jsi se právě teď pro něco rozhodla a mne zajímá s čím ti může stařec jako já pomoci." odpověděl poutník se zájmem ve tváři.
" Potřebuji se od tebe dozvědět vice o tajemné kouzelné zemi, o které jsi dnes zpíval."řekla již rozhodně a bez ostychu Seuri.
" Hmm ... Zajímavé..Nenapadlo mne že by ses o tu zem mohla zajímat...
Dobrá povím ti co vím o té zemi pod jednou podmínkou. Pozdrav mého přítele Dimitriho."
"Jak víte? Jak jste mohl vědět? To přece není možné, aby.."
"Co ?" zasmál se jejímu překvapení "Aby starý potulný zpěvák věděl o tvé pouti do té země? "
"Nekoukej na mne tak překvapeně dítě. Poznal jsem ti to na očích, tvou touhu dostat se do té země, ikdyž nevím proč se ženeš nebezpečí vstříc do náruče." poznamenal stařec.
"Povíte mi tedy o té zemi?"otázala se s nadějí v hlase.
"Jak jsem řek. To víš, že povím. Vyprávím každému, kdo chce poslouchat starého tuláka.Zem o kterou se zajímáš, nazývají Witchyard.V tomto světě žijí víli, trolové, obři, kouzelníci a jiná stvoření. Zemi vládne ukrutná rodina Astyliiů, která zničí cokoli, co jim stojí v cestě. AstyliovéWitchyard na rozlehlém ostrově, mají všichni tvorové z této rodiny strach. A navíc se před lety mocnému panovníkovi narodil syn Gabriel, který ovládá magii blesků a o to se stala rodina mocnější a ukrutnější. Povídá se, že na ostrov lze připlout jedině lodí a že cestu najde člověk, který jde za svým cílem a položil by za něj život." dopověděl stařec tajemně.
" A to je vše ? Nic víc mi nepovíte o cestě tam?" zeptala se prudce Seuriel.
"Nebuď tak zbrklá. To co jsem řek stačí na to aby ses do Witchyardu dostala a teď jdi spát, ráno budeš muset vyrazit za svým cílem."
" Ale já mám ještě plno otázek a..."
"Řekl jsem spát, tak jdi spát. Pokud je tvým osudem, dostat se do země kouzel, dostaneš se tam dítě.Tak a teď spi, spi dítě milé, čeká tě těžká a dlouhá cesta." zašeptal poutník a Seuri jako omámená upadala do sladkého spánku.
"Vstávej děvče, máme spoustu práce!" vesele zvolal stařec.
"Nemysli, že tu budeš s námi jen tak. Budeš pomáhat a něčemu se přiučíš."
"Ale já myslela..."chvatně se pokoušela odpovědět Seu.
"Nemysli a dělej stan se sám neposkládá takže makám a neflákám se."rázně ji přerušil stařec."Zůstaneš s námi ,dokud si nebudu jistý, že můžeš sama pokračovat dál. A když mne budeš hledat jmenuji se Jero."
"Nechápu proč mám zůstat s vámi ? Nebudu vám k ničemu."udiveně odpověděla.
"Moc mluvíš, ale abys pochopila ,je to jen pro tvé dobro. Snad sis nemyslela, že sedneš na loď a seš tam.Cesta bude dlouhá a zlá." odpovídal ve spěchu Jero."A pokud chceš slyšet víc, pomoz mi s balením a zbytek ti řeknu cestou!"
"Rozumím." řekla a začala vyklízet stan.Všechny věci společně naložily na vůz, který táhli už staří koně.
"Nasedej dítě, pokud ses rozhodla jet s námi!" zavolal Jero.
"A.. ano , už jdu. "řekla Seuriela sedla si na vůz vedle Jera.
"Řekl jste že když s vámi pojedu, řeknete mi víc "zeptala se starce s očekáváním.
"Nejsem žádnej lhář, co sem řek to taky udělám!" odsekl Jero.
"Můžeme tě toho spoustu naučit a ty nám budeš pomáhat jak to jen půjde.Taková bude naše dohoda.Nemyslím si, že se dokážeš sama ubránit a ve skrývání taky nejsi moc dobrá.Tak co ? Souhlasíš s naši dohodou? Staneš se jednou z nás?" se zájmem čekal Jero na odpověď.
"Takže když zůstanu na nějakou dobu s vámi, naučíte mne bojovat a plížit se za cenu toho že vám budu pomáhat a vy budete mít o jeden hladovej krk navíc? To se mi moc nezdá, jelikož je to pro vás nevýhodné, nemyslíte?" odpověděla Seu a pohledem sledovala okolní krajinu.
"Chytrá otázka, ale my kejklíři jsme dobří lidé a nečekáme až někomu můžeme vrazit nůž do zad, tak v mé nabídce nehledej nic zlého!" zabrblal Jero uraženě.
"Dobrá, nejspíš jsem to přehnala. Přijímám vaši nabídku. Stanu se kejklířkou." s omluvou v hlase řekla Seu.
"Výborně, takže ti tedy povím víc o tvých povinnostech."zamumlal Jero s šibalským úsměvem na tváři. "Kristo, to je ten chlapec vlevo od nás, tě naučí zacházet s mečem, stačí když ho požádáš"ukázal na jistého chlapce.
Seuriel se podívala směrem, kterým Jero ukazoval. Spatřila spíše než chlapce tak už muže, s tmavými vlasy. Měl vysokou, štíhlou, ale svalnatou postavu. Z dálky mu do tváře moc neviděla.
Takže Kristo...Hmm zajímavé jméno.Co když vůbec není vůbec ošklivý, ale .....
V tom ji však v myšlení přerušil čísi hlas.
"No tak děvče poslouchej pořádně:" zasmál se Jero ."Kristo je sice pěkný mladík, ale pozor na něj, nezbívá moc milí a v boji se nebude ohlížet jestli si dívka či ne."šibalsky se zasmál.
Seu pod jeho slovy zčervenala jako třešeň.
"Jen se nedělej všiml jsem si, jak sis ho prohlížela, ale už dost ,ještě ti toho musím mnoho říct."přerušil její rozpaky a pokračoval dál.
"Ve voze před námi jede Kamélie, ta tě naučí tiché chůzi. Je to milá dívka jen nemá ráda když ji někdo lže nebo se ji snaží podvést." pokývl na dívku s vlasy rudými, jako okvětní lístky růže.
"O tři vozy za námi jede stará cikánka.Vypadá sice nebezpečně, ale vyzná se v lécích a jedech. Je to taková naše doktorka, jen pozor ať se s ní nerozhádáš, nemuselo by to dopadnout dobře." zašeptal tajemně Jero.
"Úplně ve předu nás vede Paulo.Je to náš vůdce od té doby co zemřel jeho otec.Jednou šel do lesa a nikdo ho už neviděl.Říká se, že ho zatkli vojáci.Nikdy nás neměli rádi, ale dost už minulosti, pojedeme celý den takže se budeme v řízení vozu střídat. Takže mne pořádně sleduj ať víš co dělat.Bude to první věc co se od nás naučíš."
"Rozumím Jero ."vykřikla s nadšením.
"No stačí když chytneš otěže a..."poučoval Seu Jero.
Seuriel s nadšením poslouchala a občas kladla nějaké ty otázky.Bylo už blízko k večeru a tak Jero doufal, že vše pochopila jak měla. Podle jejího chování by řekl, že je to chytré děvče a jen tak se někde neztratí.Unaveně předal otěže Seuri a lehl si do zadní části vozu, kde pohodlně usl.
Seu si přesedla na Jerovo místo a dělala to co ji předtím naučil. Zamyšleně pozorovala okolí a uvažovala kam vlastně míří. Sama nikde nebyla a neznala nic kromě své rodné vesnice.
Okolí se měnilo a čas rychle ubíhal. Jeli lesem i přes pole. Projížděli horami, když najednou kolona zastavila.
Sakra jak se to zastavuje.Uvažovala Seu a začala zmatkovat. Vyděšení koně nevěděli co se kolem nich děje a rozeběhli se rychle a splašeně.
"Stůj te do háje." pokoušela se je uklidnit a zastavit.
"Pomóóóc !" volala zděšeně všude kolem sebe.
Když zvedla hlavu spatřila vůz přímo před sebou.Tak to je můj konec, pomozte mi někdo. Takhle to přece neskončí.
"Prrr... "
Náhle se před ní objevil muž a zastavil koně, těsně před vozem.
"Děkuji vám nevěděla jsem..." pokoušela se omluvit a poděkovat za záchranu rozrušeně.
"Na co jsi sakra myslela?!?Chceš nás snad zabít ?! Hm!! Ženská bláznivá!" rozkřikl se muž.
"Já jsem nev..." nestihla dokončit Seu větu.
"Co se to tu děje, že tě slyším křičet Paulo?" optal se Jero rozespale.
" Né nic se neděje, jenom tahle ženská málem vrazila v rychlosti do vozu před vámi, ale jinak nic." oznámil Paulo ironicky.
"No sakra tak to bylo o fous." už vzhůru řekl Jero.
"Můžes mi k tomu něco říct děvče?" zeptal se rozmrzele.
"Omlouvám se, já zapomněla jak zastavit vůz.Je mi to opravdu líto." omlouvala se pokorně.
"No dobře, byla to moje chyba. Neměl jsem ji nechat samotnou řídit vůz."
"Fajn, jen ať se to už neopakuje, nemíním věčně chytat splašené koně."řekl Paulo otráveně.
Poté, co Paulo odešel se o té záležitosti Jero už nezmiňoval.
Byli ve skryté dolině v horách. Okolo bylo plno stromů a potok nedaleko šuměl.
"Pojď mi pomoct vytahat a uložit věci. Na nějakou chvíli se tady zdržíme." zavolal Jero na Seu.
Poté co vybalili věci a postavili stany na okraji tábořiště, měla Seuri chvíli čas a tak se toulala všude možně.
Kolem to vonělo borovicemi a lynula se tu vuně ohně, která ji nesmírně přitahovala. I přestože se s tou vůní spojoval ten nejhorší den jejího života, nemohla odolat pokušení a následovala vůni kouře, který přicházel od středu tábořiště. Čím víc se blížila tím více pach zesiloval a kolem se ozývala rytmická hudba stejně omamná jako oheň sám. Najednou se ocitla u velkého ohně kolem kterého seděly všichni lidé. Kupodivu si zde nepřipadala nevítaná a nechtěná. Nikdo kolem na ni nezíral a nemluvil o ní. Hudba kolem hrála a oheň vzbuzoval pocit domova a tak si sedla na zem a tiše poslouchal jak souzní hudba s ohněm. Náhle několik dívek vztalo a začaly se vlnit do rytmu hudby starých cikánů. Hudebníci zrychlili tempo a z klidného vlnění se zrodil tanec plný vášně, zloby, ale i krásy a radosti. Vypadalo to jako by se sami tanečnice ve svých rudých šatech proměnily v plameny, které nejde ovládnout ani zkrotit. Seu nedokázala odpoutat oči od té krásy, když v tom ji najednou někdo chytil za rameno. V tu chvíli se probrala a otočila se na člověka, který ji vyrušil z tak užasné podívané. Žena, která ji držela za rameno byla v celku vysoká a štíhlá. Na tváři bylo však poznat, že nepatří mezi nejmladší a že si už také lecos vytrpěla. Nebyla to žádná křehotinka z výrazu tváře šlo vidět, že sebou nenechá jen tak mávat. První pocit, který z ní měla byl respekt. Pak se žena usmála a její úsměv byl teplejší než samotné slunce.
" Ty jsi tu nová ne? Ještě jsem tě tu neviděla a věř děvče, že já znám všechny co tu jsou.
Jsem Hermina ale všichni kolem mi říkají Her" řekla s vřelým usměvem a podala Seu ruku.
" Já jsem Seuriel Da-. Jsem Seu. " odpověděla hbytě.
"Nemusíš mít strach tady nikoho nezájímá kdo jsi byla a co skrýváš. Hlavní je kým jsi teď a jestli umíš pracovat. " uklidňovala ji Her, která jsi všimla zděšeného výrazu Seu, který se snažila pečlivě zamaskovat.
"Koukám že se ti líbí naše tanečnice. Nechtěla by sis to taky zkusit?"
"Ne radši ne, nechci jim to kazit, nejsem dobrá tanečnice nebo spíš neumím tančit vůbec , ale vypadají opravdu užasně." posledni slova říkala s očima upřenýma na tanečnice.
"Co není může být. Pokud budeš chtít mohla bych tě učit a mohla by sis tak přividělávat na předtaveních jako naše holky." navrhla.
"Ráda bych se od vás učila, ale na představení to nebude." přijala její nabídku s úsměvem Seu.
"Výborně sejdeme se zítra odpoledne u potoku na mítině je to tam tiché misto." řekla Her.
" Děkuji nevím jestli bych dokázala "tancovat" před lidmy."
"Prvotní ostych." zamumlala Herm," to přejde po prvním tanci u ohně, když hudba hraje a ty cítíš tu sílu ohně, který kolem tebe plápolá."
Žádné komentáře:
Okomentovat