Příběh Kapitola 1

"Jak pak vám je matko? Cítíte se už lépe? "

"Je mi mnohem lépe Seuriel. "odpověděla své dceři s povzdechem.

Seuri však nejlépe věděla , že matčin stav je stále horší a jedinou její záchranou je Léčitel, který by měl dorazit za čtyři dny. Doufala, aby se matčina nemoc nerozšířila, než Léčitel dorazí.

Pečlivě se o svou matku starala v ústraní před lidem, který se jejich rodiny po celá staletí bál a proklínal je.

Vesničané tuto rodinu nenáviděli a nestranily se jakéhokoli úskoku, pokud bylo možno vyhladit je navždy. Z tohoto důvodu, z celé jejich rodiny, zbyly pouze Seuriel, její matka a mladší bratr Vort. Seuri svou rodinu milovala, i přestože se nemohla stýkat s lidmy a musela žít pouze se svou rodinou. Seuri byla mladá dívka s kratšími, hnědými vlasy, jelikož jí dlouhé vlasy překážely v lese. Měla velice útlou postavu, a přestože byla dívka docela slabá, výškou se vyrovnala většině chlapců. Její otec, který zemřel při lovu zvěře, vždy tvrdil o její tváři, že je ztělesněním nevinnosti a úplné čistoty. Oči jí zářily zlatavou barvou, kterou zdědila po své matce. Vždy nosila polodlouhé, ručně ušité šaty, které měla zapnuté jen po klíční kost. A právě tam, na tom místě, měla ornament připomínající souboj ohně a vody. Tento znak byl oním prokletím, kvůli kterého musela celá její rodina zůstat v ústraní. Seuri sama tento znak pojmenovala ve svých pěti letech Firelight. Nikdy nevěděla proč, prostě jako by jí to našeptalo samo znamení. Toto znamení dědila její rodina z otce na syna. Nikdo neví co znamená a také nikdo neví proč po tolika staletích je zrovna ona první dívkou, která zdědila Firelight.

Seuri trpělivě čekala na svého bratra Vorta, který šel pro zvěř k jídlu.

Velice se bála o svého bratra a jen nerada ho pouštěla ven pro potravu.

Najednou uslyšela nadšený výskot a hlas svého bratra.

"Jsem doma sestřičko!" zavolal z plných plic ode dveří Vort.

" Nebudeš věřit co jsem ulovil podívej...." říkal své sestře s nadšením.

" Ticho Vorte ! "okřikla tiše avšak rozčileně svého bratra .

"Kolikrát ti mám říkat ,že máš mluvit tiše, jelikož matka konečně usnula. A navíc si tu měl být už dávno..." řekla už skoro s brekem a Vorta objala . "Strašně jsem se o tebe bála a přitom zbytečně . Jsi můj malý bráška ,který už není tak malý.Jsem na tebe pyšná. Tak copak jsi to chytil? " zeptala se už s klidným hlasem.

Bratr se s nezadržitelnou radostí rozeběhl ven a vtáhl do domu tělo statného jelena.

" Vorte z tebe je už pořádný chlap ," radostně zapěla nad jelenem. " teď si nemusíme nejméně tři týdny dělat starosti s jídlem." dořekla s šťastně bratra objala.

"Hm, no já víš ,no řekl bych že toho objímání bylo dneska dost" dodal Vort celý červený.

Seuri se jen zasmála, ale bratra pustila.

S bratrem jelena odtáhli do komory a stáhly z kůže. Kůži dali vysušit a maso naložili do roztoku soli, aby se pak lépe vysušilo a nezkazilo.

Náhle Seuriel zaslechla, jak matka vzlyká a blouzní. V tu chvíli se opravdu bála, že tohle matka už nepřežije. Pocit štesti náhle přebil ukrutný strach. S Vortem běželi k matčinu lůžku a uklidňovali ji. Matka se po chvíli uklidnila a spala s klidným dechem dál.

"Zůstaň s matkou a hlídej ji. Kdyby se cokoli stalo, zachovej klidnou mysl, jak říkával táta. Nezapomeň, že kdyby dostala další bolesti musíš ji udržovat v klidu." přikázala a rozeběhla se do lesů pro uklidňující rostliny do čaje.

Byla už tma a velice těžko se jí rostliny hledaly.

Musím je najít, musím prostě musím.Dodávala si odvahy a hledala dál.

Uklidni se,musím se uklidnit. Nic se neděje .Matka je v pořádku , o potravu je také postaráno.Nic se nemůže stát. Ale i přes tyto myšlenky někde v srdci cítila, že něco není v pořádku, něco co jí nahánělo strach. Nakonec přece jen rostliny našla a zamířila zpátky domů.

Něco se jí nezdálo, a tak zrychlovala čím dál tím víc, až nakonec běžela. Kolem ní se vznášel hustý šedý dým ,který pálil do očí a štípal v plicích. Na konce lesa už jen slyšela srdceryvný křik, ohlušující jekot a bolestné zavytí jako před smrtí.

Tyto zvuky byly temně děsivé, avšak dívka běžela dál.

Ne ,to není možné... to přece nemůže být... to nejde ...musí to být .?!

S hlavou zmatenou běžela dál až se dostala ke kopci nad jejich chalupou.

Pohled, který spatřila ji vyrval srdce z těla . Celý její domov byl v plamenech a na prsou ji pálilo znamení. S nepřestávajícím pláčem a s malou nadějí, že její rodina ještě žije, se rozeběhla k domovu, který hořel divokými plameny. Než doběhla k domu nezbylo z něj zhola nic.

"Mami, Matko,Vorte, Bratře prosím ozvěte se. Prosím nenechte mě tu stát, nemůžete mě jen tak opustit. Prosím vás ozvěte se !" křičela a volala ze všech sil co jí zbyly, avšak bez odezvy.

Seuriel se s pláčem zhroutila k zemi, nad ztrátou své milované rodiny. A jako by i s ní truchlila sama Matka Zem, z nebe se spustil déšť, který uhasil požár, jenž zničil Seuřin doposud klidný a šťastný život.

Co to ? Proč je tu tak mokro ? Uvažovala Seuri když se probírala ze včerejší noci.

Avšak při pohledu na trosky svého domova na ni dopadla neskutečná trýzeň , která mučila její srdce. Všechny ty vzpomínky byly tak neskutečné a nemohla jim uvěřit .

To není možné. Nemohlo se to stát jen tak, nic se nestává jen tak.

Musela se vzpamatovat, a tak s bolestí na těle i na duši pohřbila tyto dvě těla s péčí a něhou, jakou si zasloužili.

Nic jí nezbylo než její vzpomínky a pláč.

Pomstím se tomu kdo zabil mou rodinu, ať mne to stojí třeba i život! rozhodla s hněvem a se zlostí, která rozpálila Firelight na prsou Seuriel. Jediné co ji nutilo se zvednou ze země a jít dál byla chuť se pomstít tomu, kdo zničil život jejích blízkých. Pomalu se procházela okolo trosek a přemáhala mučivou bolest z pohledu na její domov, na její dětství. Musí tu něco být, prostě musí. Není možné, aby po sobě nezanechali žádnou stopu.Nevzdám se ani kdyby měla hledáním strávit celý život.  Pak přeci jen k poledni zahlédla v troskách útržek z jakéhosi erbu. Zpočátku nechápala, proč by je chtěl někdo urozený zabít, ale nakonec usoudila, že by za to mohla jejich pověst a pověry okolo její rodiny. Musel to být však někdo z daleka, protože nikdy neviděla nic takového na erbu. Bylo tam něco co se podobalo andělským křídlům a ďábelskému meči. Nedávalo jí to smysl.Jedině, že by někdo věděl o tom znamením více než naše rodina. Něco co by pro ně nebylo dobré.Náhle si vzpomněla na příběh, který jí vyprávěl otec, když byla malá, o zemi za širokým mořem, kde vládne ďábelská rodina s mocí tak zlou, a tak temnou, že nemá odvahu se jim nikdo postavit. A právě tam v té zemi kdysi žila i její rodina, která měla také moc a oni se jí báli, a tak vyhnali naši rodinu pryč z té země kde kouzla nejsou nic zvláštního. Jen ta velká jsou velice obávaná.

Jako dítě jsem ji nevěřila, ale teď, teď mi dává smysl. Je možné že ten erb pochází odtamtud.

Teď mám aspoň něco co mi pomůže vybrat směr, kterým se mám vydat.Nedovolím, aby na světě žil někdo takový. Zničím tu stvůru, která dala zabít mou rodinu. To přísahám na své znamení Firelight, jako že se Seuriel Daume jmenuji.

Náhle se znamení rozhořelo plamenem tak silným, že oslnil Seuri, a ta znovu upadla do bezvědomí.

Brzo k ránu se Seuri probrala s bolestí hlavy a s ukrutnou touhou se pomstít.

Tímto dnem začala její pouť a z tváře ji vymizela všechna něžnost a nevinnost.


Pokud máte nějaké komentáře k tomuto příběhu prosím napište koment budu opravdu za to moc vděčná diky : *