příběh kapitola 2 další část

když hudba hraje a ty cítíš tu sílu ohně, který kolem tebe hoří čím dál tím vice intenzivněji."
Při těch slovech jakoby Seu cítila to teplo a a barvu hudby a ohně.


"Chtěla jsem tě představit mému synovi, ale nevím kam se poděl. Možná jsi ho tady už viděla, jmenuje se Kristo. Jet asi o tři roky starší než ty děvče, ale chová se jako dítě." povzdechla jsi smutně.
"Pořád někde lítá. Však já to říkám potřeboval by za uši, ale já holt mám pro něho slabost. Však počkej až ho poznáš, nejradši bych ho vypleskla, ale jen co udělá ten svůj kukuč odpustila bych mu všechno." poznamenala se smichem Herm. "A ten malí hajzlík toho pořádně využívá, však už pár řad dívek by mi dalo za pravdu. Pěkný proutník, ale co s ním nadělám."
" Opravdu?" podivila se Seuriel, která se s ničím takovým ještě nesetkala. V podstatě takové chování nesnášela a hned jsi představovala jak asi vypádá.
Hm.. To bude určitě nějaký vysoký a hubený chvistko s blond vlasy a očima modrýma jak voda v potoce po dešti. Taková kombinace a má ten svůj kukuč jistý. Určitě bude pěkně namyšlený a beztak si myslí že mu žádná holka neodolá.
"Myslím si že bys měla jít spát. Ráno se vztává brzo a řekla bych že náš starý Jero se po tobě ptá támhle naproti." ukázala Her směrem k tanečnicím. "Vidíš určitě tě hledá."
"Ale jak víte ?" překvapeně se zeptala.
" To víš tady se nic neutají. Tak utíkej, ať tě nemusí hledat."
A tak utíkala za Jerem, který ji doopravdy hledal.

Jero stál už u jejich stanu a všude možně se rozhlížel.
"Hledáte mně Jero?" poklepala mu Seuri na rameno s úsměvem.
"Jojo děvče. Celou dobu jsem tě hledal. Doufám, že se ti tu líbí Seu." optal se Jero starostlivě.
" Je to tu krásné, "odpovídala šťastně "a nemusíte se bát. Právě jsem byla u ohně a sledovala tanečnice."
"Hmm...Tak tanečnice povídáš jo?" povytáhl obočí a pousmál se "A nemluvila jsi tak náhodou s někým?"
"Jak to víte?Nene.." smála se Seu" neodpovídejte mi. Zdá se mi že všechno víte a vy mi stejně odpovíte tak tajemně. A taky se s tou otázkou celkem opakuji."dopověděla ještě se smíchem.
"Mluvila jsem s Hermínou. Je velice milá a pěkně jsme si popovídaly." o tom že ji chce učit tancovat se raději nezmiňovala, aby o tom náhodou Jero někomu neřekl. Né že by mu nevěřila to ne, ale přece jenom.
"No nic"odfrkl Jero"měly bychom si dát něco k jídlu a radši jít spát. Ráno budeme muset brzo vztávat a nebylo by dobré kdybys byla unavená."
Jero šel cestičkou k velkému stanu kde byly všechny zásoby. Seuriel ho následovala o cestou se rohlížela kolem. Mezitím, co Jero mluvil s mužem, který nejspíš měl výdej stravy na starost si Seu všimla, že ta dívka s rudými vlasy, která ji měla učit tiché chůzi, má stan nedaleko. Asi tak 25 m od nich.Jak pak že se jmenovala...Sakriš nemůžu si vzpomenout.Počkat bylo to nějak Ka...Kal? Kat..Nene Ty její vlasy byly podobné...Kamélie! Tak to bylo!
Kaméliin stan byl vcelku výrazný. Většina stanů byla totiž hnědá někdy zelená, ale její stan byl celý fialový. Seu se to celkem líbilo, ale než mohla uvažovat došel k ní Jero s kusem bochníka a sušeným masem.
"Jdeme" řekl jen rychle a šel.
Došli ke stanu kde ji dal část chleba a masa. Teprve teď se podivila, že jedí sami a ne u ohně a také se na to Jera zeptala.
"Víš děvče, jíme všichni ve svých stanech se svými rodinami. Jen ve svátky se všichni sejdeme u ohně a hodujeme společně. Jinak ne."
Oba tedy snědly své porce a ulehli do stanů.Jero usl jen co si lehl.
A tak tedy Seu přemýšlela nad celým dnem a jak si ho vcelku užila.
Hmm.. Je to tu skoro jak v ráji. Možná bych tu mohla zůstat..
Do háje co to říkám! Nemůžu tu zůstat .Vzpomněla si smutně. Nesmím zapomenout proč tu vlastně jsem.Nikdy nezapomenu na to se stalo mé rodině.Nikdy!! A s takovými myšlenkami nakonec Seu usnula.
Kde to jsem...? Všude kolem samá mlha. Jakoby se ocitla mezi mraky, ale nebyly to takové normální bílé mraky spíš jakoby temně modré.
Kde to jsem??? Haló..!! Je tu někdo?!?
Loď, která nese jméno nebeské.
Je tou jedinou pro tebee...
Co že??? Kdo to tu mluví!?Odpovědí bylo však pouze: Loď, která nese jméno nebeské je tou jedinou pro tebe..
Jaká loď???Kde ji najdu ? A co s ní...
"Dítě!""vstávej slyšíš mě?
"Co ?" probrala se Seu ze spánku. "To jste vy Jero?" ptala se rozespale.
"Jo jsem to já . Kdo jiný by to tak mohl být!" odpověděl rázně.
"Vstávej, je ráno." zatřepal Seuri ještě jednou, aby si byl jistý že se probrala.
"Donesl jsem jídlo." ukázal na stolek na kterém bylo postaveno pečivo a ovoce."Něco sněz a zbytek tu nech, a až dojíš jdi za Kamélií do stanu.Určitě ho najdeš, je výrazně fialový. Jen několik stanů od nás.Ona ti už všechno řekne. Uvidíme se nejspíš až k večeru."
A než stačila Seuri cokoli říct stařík byl pryč.
Měla celkem hlad a tak snědla dvě žemle a jedno jablko si vzala sebou, že ho sní cestou.
Rychle došla ke stanu, před kterým už Kamélie stála.
Dívka měla na sobě dlouhé modré šaty, které jí kontrastovaly s vlasy.Byla vcelku hubená, avšak tvář ji hyzdila ošklivá jizva. Když si jí Kamélie všimla vesele se usmála a řekla:" Ahojky já jsem Kamélie, ale klidně mi můžeš říkat Kam. Jak chceš. A ty budeš nejspíš Seu.Jero mi říkal, že dneska přijdeš, ale nejdřív tě budu muset dát do pucu. Nemůžeš přece chodit takhle šminavá a s tokovými šaty . Pojď " táhla ji do stanu "vybereš si šaty a půjdem se k potoku vykoupat. Nemusíš se bát znám místo kde nás nikdo neuvidí.." a Kam mluvila dál jako kafe mlejnek bez zastavení, takže se Seu ani nedostala ke slovu. Spolu s Kam vybraly světle hnědé šaty, i přestože se Kamélii více líbily ty zelené.Seuri si ty šaty vybrala hlavně protože se zapínaly až po krk. Nechtěla, aby si někdo všiml jejího znamení.
Spolu se tedy vydaly k potoku. Kamélie ji vedla lesem až k malému vodopádu schovanému mezi skálami.
"Tady se můžeš umýt.Ja na tebe počkám tam." ukázala na kámen vedle skal."Kdyby někdo šel tak na tebe houknu jo?"řekla a odešla.
Seuri se svlékla ze starých špinavých hadrů a pomalu vešla do vody.Cítila nesmírnou úlevu, že bude čistá. Navíc milovala vodu. Nedovedla to vysvětlit, prostě to tak bylo. Jako by vody byla její druhou polovičkou těla.Připadalo ji, že ji voda objímá jako dobrý přítel.
Seu se umyla a oblékla si šaty.
"Už jsi ??" najednou se za ní objevila Kam.
"Fuj to sem se lekla" s oddechnutím řekla Seuri."Jak ses tu vzala? Vůbec jsem tě neslyšela."
"Přece jsi si nemyslela, že tě bude učit tiché chůzi ten kdo ji neumí."zasmála se.
"Hm.. nakonec ty šaty nevypadají tak špatně, ale stejně si myslím že ty zelené by byly lepší."dodala Kamélie a vedla Seu lesem ke rozlehlé louce.Všude bylo ticho, takže šlo slyšet každý krok. Ale najednou nebylo slyšet dvoje kroky, ale jen jedny. I Seuri to přišlo divné, takže se otočila na Kamélii a všimla si jak lehce našlapuje, jakoby se skoro vznášela nad trávou.
"Tady začneme naše první cvičení." řekla Kam a sedla si tiše na trávu.
Seu to po ni zopakovala a tiše Kam pozorovala.Bylo tu takové ticho, že ani nedutala.Jediný zvuk byl šelest korun stromů.Po ptácích ani vidu ani slechu.Žádný cvrček necvrlikal ani potok v dáli nešel slyšet.Skoro to bylo až děsivé.
Kamélie pohlédla na Seu a s mírným úsměvem na rtech řekla: "Zvláštní místo, že?" nebyla to otázka spíše jen konstantování.
"Tohohle místa jsem si všimla před několika lety. Neuvidíš tu žádné zvíře, ani potok nelze odtud slyšet. Jakoby to místo bylo obklopeno nějakou stěnou, která blokuje průchod zvukům. Jenom ty stromy dokáží překonat ty překážku. Nedokážu si to vysvětlit, ale i tak je to užasné místo. Vhodné pro uvolnění a také pro naše cvičení."dopověděla aniž by se usmála, což u ni bylo zvláštní. Ona se totiž snad vždy usmívala.Snad i ve spánku.
"Tak tedy začneme. Po tobě budu chtít pouze abys poslouchala a dělala to co ti řeknu, rozumíš?" zeptala se již s obvyklým úsměvem.
"Myslím, že ano."odpověděla tiše Seu omámená silou tohoto zvláštního místa
"Dobře.Sedni si, jak nejpohodlněji můžeš, abys vydržela celou dobu beze změny." Seuri si sedla do jejího oblíbeného tureckého sedu a poslouchala s napětím dál.
"Musíš se úplně uvolnit, ale nepočítám, že by se ti to povedlo na poprvé.Jako by jsi zapoměla na všechno kolem tebe."
Seu se snažila, ale pořád musela myslet na chladnou trávu, která ji zebe do nohou.Byla tak zaujata nad tím aby přestala tu trávu vnímat, že si ani nevšimla, že Kam stojí za ní.
Opatrně se dotkla jejích ramen a pokoušela se ji narovnat, jelikož seděla dost shrbená.
"Dobrá tedy, když nejde uvolnit mysl, začni s uvolněním těla.Uvolňuj každou část těla zvlášť." zašeptala tak tiše, že i seminko,které spadne na zem, by ji dokázalo přehlušit.
"Začni pomalu ,od prsů na nohou až k temeni hlavy.Hmm to je lepší a tak zůstaň dokud nebudeš mít pocit, že to déle nevydržíš."dořekla a také si sedla a relaxovala.Byl to zvláštní pohled. Dvě dívky sedící naproti sobě a ani jedna nemluví ani se na sebe nedívají, jakoby byla každá jinde.A čas plynul dokud Seu nepocítila maravenčení v nohácha uvolnění byla ty tam. Snažila se nehýbat, ale aby ulevila maŕavenčení v nohám pohla lehce palcem pravé nohy.
V tu chvíli se Kamélie postavila.
" Pro dnešek končíme. Vydržela jsi to celkem dost dlouho. Zítra se sejdem ve stejnou dobu jak dnes."řekla jen rychle.
Seu se divila, jaktože si všimla, že není už uvolněná, ale nakonec si řekla že tady to nebude asi nic divného.
Podle slunce by řekla, že bude kolem desáté hodiny a tak spolu šly loukou dokud nedorazily na začátek lesa. Jakmile prošly lesem byla Kam zase normální, upovídaná dívka.
" A copak budeš dělat teď? Ptala se Kamélie Seu.
" No já nevím. Jero řekl, že mi to řekneš ty." odpověděla jakoby s otázkou.
" No vidíš, já bych málem zapomněla."plácla se do čela "Mám tě zavést ke Kristovi, aby tě naučil jak zacházet s mečem." zasmála se.
" Myslím že nebude rád, že musí učit holku."
"A proč by neměl být ?"ptala se zvědavě Seu.
" No protože jsem byla poslední holka, kterou to učil."řekla Kam a ukázala na jizvu" Když jsme zápasili nechal se trochu sthrnout a já jsem zase zapomněla na obranu a tak jsem přišla k té jizvě. Od té doby se mi vyhýbá, což mi je docela líto jelikož to je fajn kluk samej žert a taky je celkem k sežrání." poťouchle se usmála, když si všimla jak Seuriel zčervenala.
"Dává si to pořád za vinu, ale mne ta jizva vůbec nevadí."
" No počkat on neví, že mně bude učit??? Nechci aby ho někdo musel převědčovat aby dělal něco co nechce." dodala docela dost zděšeně.
"Neboj ví, že bude učit Seu, ale myslím, že neví, že jsi holka. Však neboj, jak tě uvidí bude škemrat, aby tě mohl učit." a znovu se nahlas rozesmála, neboť jsi všimla že Seu znovu nabrala barvu rajčete.
Blížily se ke cvičiši, kde se učili bojovat jak mladí tak staří. Byla pravda, že žen zde bylo málo.
Obě se zastavily u plotku, který měl oddělovat cvičiště od tábořiště, aby se nestala v průběhu boje nějaká ta nehoda.
Kam se natáhla přes plot a ukázala na muže, který právě flirtoval s hloučkem dívek na druhé straně cvičiště.
"Ten kluk u těch holek je Kristo, jak vidíš obdiv mu vůbec nevadí." okomentovala Kristovo chování.
"Bude tě tedy učit bojovat a .."povídala Kam dál ale Seu ji moc neposlouchala, protože se dívala na Krista. Byl opravdu " k sežrání " jak říkala Kam, ale jeho chavání se jí moc nelíbilo. Neměla totiž ráda přeletavé kluky. Najednou někdo chytil za košily a odtáhl neprotestujícího Krista zpátky do souboje. Ten někdo byl stejně vysoký jako Kristo, možná trochu menší, ale silný starší muž.Také si všimla, že si jsou podobní.
"Co se to tam teď stalo?" přerušila vykládání Kam, která se podívala stejným směrem jako Seuri.
Chvíli trvalo, než pochopila so myslí, ale nakonec ji to docvaklo.
"Myslíš to, jak Fargo řekl Kristovi, aby dál cvičil a nekecal?"zeptala se hbitě.
"No nevypadalo to jaky by mu to "řekl". " odpověděla pochybovačně.
Na to se jen Kam zasmála a vysvětlila ji, co to vlastně bylo.
Seu se tedy dozvěděla, že Fargo je Kristův otec a to co viděla bylo naprosto normální. Fargo totiž nemá rád, když jeho syn místo cvičení flituje s děvčaty.

Vtipná Básnička

Ó, běda, ta Věda!!!

Namol

Destiluji slivovici,

máma leží v porodnici.

Párty slavím sám,

namol jsem jak trám.

Náhle cítím vlnění,

sedím na koni v brnění.

Není to žádné plus,

nezvládám totiž klus.

Jak ta švestka padám,

neboť gravitaci nezvládám.

Kolem mne proudí energie,

tak tohle mě fakt deprimuje.

Vedle mě sedí atom,

na čele má Fantom.

Ptá co je to krystalizace,

já u na to úplavice.

Patři mu prý vinice,

velká jak ta rovnice.

Snad větší než vesmír je

ze vzpomínek indikuje.

Náhle přede mnou Víla,

tak tohle je už síla.

Otravná jak kyselina,

nebo také zelenina.

Říká hlavní množina

je pro tebe rodina.

Tahle její výsada,

je její zásada.

Já jí na to odmocnina,

je pro mne blbovina.

Blbě na mě kouká,

vítr kolem fouká.

Vidím už jenom kruh

nakonec jen pruh.

Ráno vstávám v popelnici,

blbě je mi po opici.

Anime videa

   Paradise kiss -kawai serial



RomeoxJuliet - U toho se brečí snadno


Ouran High School Club :D
 

Blood+ 


Yamato Nadeshiko Shichi Henge  
 

SBlogyyy

Spřátelíš se :D

1)Napiš své jméno/přezdívku

2)Věk                                   

3)Adresa Blogu                     

      4)2x do měsíce napsat komentář  

 

Vtipné obrázky zvířat

Obrázky

Příběh Kapitola 2.

Kde jen to bylo? Někde tady by to mohlo být.Uvažovala Seuri a nadějí doufala, že stará truhla s látkou neshořela.Tentokrát ,už bezbolestně, prohledávala trosky domu. Mám to. To by mohla být ona.V truhle, kterou našla byly uschovány lehce ohořelé, zelené kusy látky. Nakonec jen přece našla látku dost dlouhou na to, aby ji mohla přes sebe přehodit, aby ji nikdo nepoznal.

Pomocí drátku, který měla v kapse, upevnila látku tak, aby si ji mohla dát i s kapucí přes hlavu.

Takto oděna se vydala k vesnici, kde by mohla najít další zvěsti o lidech z jiné země.

"Kupte rybu, je levná! Kdo koupí, neprohloupí!" hulákali obchodníci, kteří se sjeli ve vesnici.

Seuri se sklopenou hlavou kráčela mezi lidmy nepoznaná. Nikdo si ji nevšímal, byla pro ně jako vzduch.

Překvapeně chodila mezi obchodníky, jelikož nic takového ještě neviděla. Všude kolem tolik krásných věcí a ona si nic z toho nemohla dovolit. Nejvíce ji však zaujala vystoupení kejklířů a potulných zpěváků.

"Žije národ bytostí, jenž magií oplívá.

Na ostrově žijí pod zlou nadvládou,

kterou svrhneme magií zlou a dobrou."

Jakmile zazněla slova písně, Seuri zpozorněla a poslouchala dál.

"Ostrov to vzdálený míle daleko,

však najde se dítě co cestu zná.

Hluboko v srdci ji každý má."

Zpěvák zpíval písně dál a dál, ale tato píseň již nezazněla.

Míle daleko? Avšak každý cestu v srdci má? Kdo tomu má porozumět. Musím vydržet do večera, pak se stačí zeptat kejklířů jestli neví něco víc. Vždyť o nich se říká, že znají všechny kouty světa.Je možné, že znají cestu. A s takovými myšlenkami poslouchala kejklíře a zpěváky dál až do večera.

Měla veliké štěstí a nikdo si nevšiml, jak se pomalu plíží k tábořišti kejklířů.Všude kolem byla slyšet hlasy kejklířů. Pomalu jako zloděj se prokrádala mezi stany, které byly vedle sebe rozmístěné.Všimla si tábořiště, u které ho sedělo mnohou tuláků. Pohledem se pokoušela spatřit jistého zpěváka.Nikde ho však v davu nezahlédla, a tak tedy pokračovala v hledání.

S obavami hledala stan starého zpěváka, který zpíval píseň o té tajemné zemi.

Kde by mohl jen být. Někdy v těch stanech bude. Musím jen dávat pozor, abych nevzbudila moc pozornosti. Mohlo by se...

" Kdo pak jsi dítě, že se sama potloukáš tady u nás?" ozval se hlas za ní.

" Já, já bych ...." drmolila vyděšeně.

"Neboj se dítě, tady se ti nic nestane. Jen pojď dál do mého stanou a pověz, co bys potřebovala." řekl klidně stařec, ve kterém poznala onoho zpěváka.

Pomalu tedy šla s ním do jeho stanu. Ve stanu bylo čisto a útulno. Byla tam pouze postel a židle se stolem. Stařec pokynul k židli a dívka se usadila. Stařec si sedl na postel a s otázkou v očích se podíval na Seuri.

"Jak pak ti říkají děvče? Nechceš si odložit?"

Seuri pouze zakroutila hlavou a dívala se k zemi.

" Dobrá tedy pokud mi nehceš odpovědět, nemusíš. Ale pořád netuším, s čím ti mohou pomoci."

Seuri zpočátku nevěděla co říct. Strach a hrůza z toho, že by ji poznal a něco provedl byli nezvladatelné.Co to dělám? O co se pokouším? Nemám na to abych pomstila vlastní rodinu.Jsem příliš vyděšená, na to abych vyslovila jakoukoli větu.Náhle však ucítila teplo na hrudi a uslyšela hlas svého otce.Klid dítě, uklidni se dítě moje. Tyto zvládneš, nezapomeň jsi dcera svého otce, nejsi obyčejná dívka.Věřím že to zvládneš, já ti věřím.

V tu chvíli zaplavila Seuri vlna naděje a sebevědomí.

Co to bylo? Znělo to jako můj otec. Pokud to řekl jeho hlas ve mne, pak to tedy dokážu, jsem přece dcera svého otce. Otec ve mne věří, nesmím ho zklamat. Nesmí zradit jeho důvěru, musím pomstít svou rodinu.I za cenu vlastního života.Nemůžu tu jen tak stát a čekat, že to někdo udělá za mne. Nebude ze mně nějaká ubohá krysa, která se schovává za ostatní.Je to na mne. Já to dokážu a nikdo jiný.

Seuri sňala rozhodnutě hábit z hlavy a řekla starci: " Jmenuji se Seuriel Daume a potřebuji tvou pomoc poutníku."

" Dobrá dítě, vypadá že jsi se právě teď pro něco rozhodla a mne zajímá s čím ti může stařec jako já pomoci." odpověděl poutník se zájmem ve tváři.

" Potřebuji se od tebe dozvědět vice o tajemné kouzelné zemi, o které jsi dnes zpíval."řekla již rozhodně a bez ostychu Seuri.

" Hmm ... Zajímavé..Nenapadlo mne že by ses o tu zem mohla zajímat...

Dobrá povím ti co vím o té zemi pod jednou podmínkou. Pozdrav mého přítele Dimitriho."

"Jak víte? Jak jste mohl vědět? To přece není možné, aby.."

"Co ?" zasmál se jejímu překvapení "Aby starý potulný zpěvák věděl o tvé pouti do té země? "

"Nekoukej na mne tak překvapeně dítě. Poznal jsem ti to na očích, tvou touhu dostat se do té země, ikdyž nevím proč se ženeš nebezpečí vstříc do náruče." poznamenal stařec.

"Povíte mi tedy o té zemi?"otázala se s nadějí v hlase.

"Jak jsem řek. To víš, že povím. Vyprávím každému, kdo chce poslouchat starého tuláka.Zem o kterou se zajímáš, nazývají Witchyard.V tomto světě žijí víli, trolové, obři, kouzelníci a jiná stvoření. Zemi vládne ukrutná rodina Astyliiů, která zničí cokoli, co jim stojí v cestě. AstyliovéWitchyard na rozlehlém ostrově, mají všichni tvorové z této rodiny strach. A navíc se před lety mocnému panovníkovi narodil syn Gabriel, který ovládá magii blesků a o to se stala rodina mocnější a ukrutnější. Povídá se, že na ostrov lze připlout jedině lodí a že cestu najde člověk, který jde za svým cílem a položil by za něj život." dopověděl stařec tajemně.

" A to je vše ? Nic víc mi nepovíte o cestě tam?" zeptala se prudce Seuriel.

"Nebuď tak zbrklá. To co jsem řek stačí na to aby ses do Witchyardu dostala a teď jdi spát, ráno budeš muset vyrazit za svým cílem."

" Ale já mám ještě plno otázek a..."

"Řekl jsem spát, tak jdi spát. Pokud je tvým osudem, dostat se do země kouzel, dostaneš se tam dítě.Tak a teď spi, spi dítě milé, čeká tě těžká a dlouhá cesta." zašeptal poutník a Seuri jako omámená upadala do sladkého spánku.

"Vstávej děvče, máme spoustu práce!" vesele zvolal stařec.

"Nemysli, že tu budeš s námi jen tak. Budeš pomáhat a něčemu se přiučíš."

"Ale já myslela..."chvatně se pokoušela odpovědět Seu.

"Nemysli a dělej stan se sám neposkládá takže makám a neflákám se."rázně ji přerušil stařec."Zůstaneš s námi ,dokud si nebudu jistý, že můžeš sama pokračovat dál. A když mne budeš hledat jmenuji se Jero."

"Nechápu proč mám zůstat s vámi ? Nebudu vám k ničemu."udiveně odpověděla.

"Moc mluvíš, ale abys pochopila ,je to jen pro tvé dobro. Snad sis nemyslela, že sedneš na loď a seš tam.Cesta bude dlouhá a zlá." odpovídal ve spěchu Jero."A pokud chceš slyšet víc, pomoz mi s balením a zbytek ti řeknu cestou!"

"Rozumím." řekla a začala vyklízet stan.Všechny věci společně naložily na vůz, který táhli už staří koně.

"Nasedej dítě, pokud ses rozhodla jet s námi!" zavolal Jero.

"A.. ano , už jdu. "řekla Seuriela sedla si na vůz vedle Jera.

"Řekl jste že když s vámi pojedu, řeknete mi víc "zeptala se starce s očekáváním.

"Nejsem žádnej lhář, co sem řek to taky udělám!" odsekl Jero.

"Můžeme tě toho spoustu naučit a ty nám budeš pomáhat jak to jen půjde.Taková bude naše dohoda.Nemyslím si, že se dokážeš sama ubránit a ve skrývání taky nejsi moc dobrá.Tak co ? Souhlasíš s naši dohodou? Staneš se jednou z nás?" se zájmem čekal Jero na odpověď.

"Takže když zůstanu na nějakou dobu s vámi, naučíte mne bojovat a plížit se za cenu toho že vám budu pomáhat a vy budete mít o jeden hladovej krk navíc? To se mi moc nezdá, jelikož je to pro vás nevýhodné, nemyslíte?" odpověděla Seu a pohledem sledovala okolní krajinu.

"Chytrá otázka, ale my kejklíři jsme dobří lidé a nečekáme až někomu můžeme vrazit nůž do zad, tak v mé nabídce nehledej nic zlého!" zabrblal Jero uraženě.

"Dobrá, nejspíš jsem to přehnala. Přijímám vaši nabídku. Stanu se kejklířkou." s omluvou v hlase řekla Seu.

"Výborně, takže ti tedy povím víc o tvých povinnostech."zamumlal Jero s šibalským úsměvem na tváři. "Kristo, to je ten chlapec vlevo od nás, tě naučí zacházet s mečem, stačí když ho požádáš"ukázal na jistého chlapce.

Seuriel se podívala směrem, kterým Jero ukazoval. Spatřila spíše než chlapce tak už muže, s tmavými vlasy. Měl vysokou, štíhlou, ale svalnatou postavu. Z dálky mu do tváře moc neviděla.

Takže Kristo...Hmm zajímavé jméno.Co když vůbec není vůbec ošklivý, ale .....

V tom ji však v myšlení přerušil čísi hlas.

"No tak děvče poslouchej pořádně:" zasmál se Jero ."Kristo je sice pěkný mladík, ale pozor na něj, nezbívá moc milí a v boji se nebude ohlížet jestli si dívka či ne."šibalsky se zasmál.

Seu pod jeho slovy zčervenala jako třešeň.

"Jen se nedělej všiml jsem si, jak sis ho prohlížela, ale už dost ,ještě ti toho musím mnoho říct."přerušil její rozpaky a pokračoval dál.

"Ve voze před námi jede Kamélie, ta tě naučí tiché chůzi. Je to milá dívka jen nemá ráda když ji někdo lže nebo se ji snaží podvést." pokývl na dívku s vlasy rudými, jako okvětní lístky růže.

"O tři vozy za námi jede stará cikánka.Vypadá sice nebezpečně, ale vyzná se v lécích a jedech. Je to taková naše doktorka, jen pozor ať se s ní nerozhádáš, nemuselo by to dopadnout dobře." zašeptal tajemně Jero.

"Úplně ve předu nás vede Paulo.Je to náš vůdce od té doby co zemřel jeho otec.Jednou šel do lesa a nikdo ho už neviděl.Říká se, že ho zatkli vojáci.Nikdy nás neměli rádi, ale dost už minulosti, pojedeme celý den takže se budeme v řízení vozu střídat. Takže mne pořádně sleduj ať víš co dělat.Bude to první věc co se od nás naučíš."

"Rozumím Jero ."vykřikla s nadšením.

"No stačí když chytneš otěže a..."poučoval Seu Jero.

Seuriel s nadšením poslouchala a občas kladla nějaké ty otázky.Bylo už blízko k večeru a tak Jero doufal, že vše pochopila jak měla. Podle jejího chování by řekl, že je to chytré děvče a jen tak se někde neztratí.Unaveně předal otěže Seuri a lehl si do zadní části vozu, kde pohodlně usl.

Seu si přesedla na Jerovo místo a dělala to co ji předtím naučil. Zamyšleně pozorovala okolí a uvažovala kam vlastně míří. Sama nikde nebyla a neznala nic kromě své rodné vesnice.

Okolí se měnilo a čas rychle ubíhal. Jeli lesem i přes pole. Projížděli horami, když najednou kolona zastavila.

Sakra jak se to zastavuje.Uvažovala Seu a začala zmatkovat. Vyděšení koně nevěděli co se kolem nich děje a rozeběhli se rychle a splašeně.

"Stůj te do háje." pokoušela se je uklidnit a zastavit.

"Pomóóóc !" volala zděšeně všude kolem sebe.

Když zvedla hlavu spatřila vůz přímo před sebou.Tak to je můj konec, pomozte mi někdo. Takhle to přece neskončí.

"Prrr... "

Náhle se před ní objevil muž a zastavil koně, těsně před vozem.

"Děkuji vám nevěděla jsem..." pokoušela se omluvit a poděkovat za záchranu rozrušeně.

"Na co jsi sakra myslela?!?Chceš nás snad zabít ?! Hm!! Ženská bláznivá!" rozkřikl se muž.

"Já jsem nev..." nestihla dokončit Seu větu.

"Co se to tu děje, že tě slyším křičet Paulo?" optal se Jero rozespale.

" Né nic se neděje, jenom tahle ženská málem vrazila v rychlosti do vozu před vámi, ale jinak nic." oznámil Paulo ironicky.

"No sakra tak to bylo o fous." už vzhůru řekl Jero.

"Můžes mi k tomu něco říct děvče?" zeptal se rozmrzele.

"Omlouvám se, já zapomněla jak zastavit vůz.Je mi to opravdu líto." omlouvala se pokorně.

"No dobře, byla to moje chyba. Neměl jsem ji nechat samotnou řídit vůz."

"Fajn, jen ať se to už neopakuje, nemíním věčně chytat splašené koně."řekl Paulo otráveně.

Poté, co Paulo odešel se o té záležitosti Jero už nezmiňoval.

Byli ve skryté dolině v horách. Okolo bylo plno stromů a potok nedaleko šuměl.

"Pojď mi pomoct vytahat a uložit věci. Na nějakou chvíli se tady zdržíme." zavolal Jero na Seu.

Poté co vybalili věci a postavili stany na okraji tábořiště, měla Seuri chvíli čas a tak se toulala všude možně.

Kolem to vonělo borovicemi a lynula se tu vuně ohně, která ji nesmírně přitahovala. I přestože se s tou vůní spojoval ten nejhorší den jejího života, nemohla odolat pokušení a následovala vůni kouře, který přicházel od středu tábořiště. Čím víc se blížila tím více pach zesiloval a kolem se ozývala rytmická hudba stejně omamná jako oheň sám. Najednou se ocitla u velkého ohně kolem kterého seděly všichni lidé. Kupodivu si zde nepřipadala nevítaná a nechtěná. Nikdo kolem na ni nezíral a nemluvil o ní. Hudba kolem hrála a oheň vzbuzoval pocit domova a tak si sedla na zem a tiše poslouchal jak souzní hudba s ohněm. Náhle několik dívek vztalo a začaly se vlnit do rytmu hudby starých cikánů. Hudebníci zrychlili tempo a z klidného vlnění se zrodil tanec plný vášně, zloby, ale i krásy a radosti. Vypadalo to jako by se sami tanečnice ve svých rudých šatech proměnily v plameny, které nejde ovládnout ani zkrotit. Seu nedokázala odpoutat oči od té krásy, když v tom ji najednou někdo chytil za rameno. V tu chvíli se probrala a otočila se na člověka, který ji vyrušil z tak užasné podívané. Žena, která ji držela za rameno byla v celku vysoká a štíhlá. Na tváři bylo však poznat, že nepatří mezi nejmladší a že si už také lecos vytrpěla. Nebyla to žádná křehotinka z výrazu tváře šlo vidět, že sebou nenechá jen tak mávat. První pocit, který z ní měla byl respekt. Pak se žena usmála a její úsměv byl teplejší než samotné slunce.

" Ty jsi tu nová ne? Ještě jsem tě tu neviděla a věř děvče, že já znám všechny co tu jsou.

Jsem Hermina ale všichni kolem mi říkají Her" řekla s vřelým usměvem a podala Seu ruku.

" Já jsem Seuriel Da-. Jsem Seu. " odpověděla hbytě.

"Nemusíš mít strach tady nikoho nezájímá kdo jsi byla a co skrýváš. Hlavní je kým jsi teď a jestli umíš pracovat. " uklidňovala ji Her, která jsi všimla zděšeného výrazu Seu, který se snažila pečlivě zamaskovat.

"Koukám že se ti líbí naše tanečnice. Nechtěla by sis to taky zkusit?"

"Ne radši ne, nechci jim to kazit, nejsem dobrá tanečnice nebo spíš neumím tančit vůbec , ale vypadají opravdu užasně." posledni slova říkala s očima upřenýma na tanečnice.

"Co není může být. Pokud budeš chtít mohla bych tě učit a mohla by sis tak přividělávat na předtaveních jako naše holky." navrhla.

"Ráda bych se od vás učila, ale na představení to nebude." přijala její nabídku s úsměvem Seu.

"Výborně sejdeme se zítra odpoledne u potoku na mítině je to tam tiché misto." řekla Her.

" Děkuji nevím jestli bych dokázala "tancovat" před lidmy."

"Prvotní ostych." zamumlala Herm," to přejde po prvním tanci u ohně, když hudba hraje a ty cítíš tu sílu ohně, který kolem tebe plápolá."

Příběh Kapitola 1

"Jak pak vám je matko? Cítíte se už lépe? "

"Je mi mnohem lépe Seuriel. "odpověděla své dceři s povzdechem.

Seuri však nejlépe věděla , že matčin stav je stále horší a jedinou její záchranou je Léčitel, který by měl dorazit za čtyři dny. Doufala, aby se matčina nemoc nerozšířila, než Léčitel dorazí.

Pečlivě se o svou matku starala v ústraní před lidem, který se jejich rodiny po celá staletí bál a proklínal je.

Vesničané tuto rodinu nenáviděli a nestranily se jakéhokoli úskoku, pokud bylo možno vyhladit je navždy. Z tohoto důvodu, z celé jejich rodiny, zbyly pouze Seuriel, její matka a mladší bratr Vort. Seuri svou rodinu milovala, i přestože se nemohla stýkat s lidmy a musela žít pouze se svou rodinou. Seuri byla mladá dívka s kratšími, hnědými vlasy, jelikož jí dlouhé vlasy překážely v lese. Měla velice útlou postavu, a přestože byla dívka docela slabá, výškou se vyrovnala většině chlapců. Její otec, který zemřel při lovu zvěře, vždy tvrdil o její tváři, že je ztělesněním nevinnosti a úplné čistoty. Oči jí zářily zlatavou barvou, kterou zdědila po své matce. Vždy nosila polodlouhé, ručně ušité šaty, které měla zapnuté jen po klíční kost. A právě tam, na tom místě, měla ornament připomínající souboj ohně a vody. Tento znak byl oním prokletím, kvůli kterého musela celá její rodina zůstat v ústraní. Seuri sama tento znak pojmenovala ve svých pěti letech Firelight. Nikdy nevěděla proč, prostě jako by jí to našeptalo samo znamení. Toto znamení dědila její rodina z otce na syna. Nikdo neví co znamená a také nikdo neví proč po tolika staletích je zrovna ona první dívkou, která zdědila Firelight.

Seuri trpělivě čekala na svého bratra Vorta, který šel pro zvěř k jídlu.

Velice se bála o svého bratra a jen nerada ho pouštěla ven pro potravu.

Najednou uslyšela nadšený výskot a hlas svého bratra.

"Jsem doma sestřičko!" zavolal z plných plic ode dveří Vort.

" Nebudeš věřit co jsem ulovil podívej...." říkal své sestře s nadšením.

" Ticho Vorte ! "okřikla tiše avšak rozčileně svého bratra .

"Kolikrát ti mám říkat ,že máš mluvit tiše, jelikož matka konečně usnula. A navíc si tu měl být už dávno..." řekla už skoro s brekem a Vorta objala . "Strašně jsem se o tebe bála a přitom zbytečně . Jsi můj malý bráška ,který už není tak malý.Jsem na tebe pyšná. Tak copak jsi to chytil? " zeptala se už s klidným hlasem.

Bratr se s nezadržitelnou radostí rozeběhl ven a vtáhl do domu tělo statného jelena.

" Vorte z tebe je už pořádný chlap ," radostně zapěla nad jelenem. " teď si nemusíme nejméně tři týdny dělat starosti s jídlem." dořekla s šťastně bratra objala.

"Hm, no já víš ,no řekl bych že toho objímání bylo dneska dost" dodal Vort celý červený.

Seuri se jen zasmála, ale bratra pustila.

S bratrem jelena odtáhli do komory a stáhly z kůže. Kůži dali vysušit a maso naložili do roztoku soli, aby se pak lépe vysušilo a nezkazilo.

Náhle Seuriel zaslechla, jak matka vzlyká a blouzní. V tu chvíli se opravdu bála, že tohle matka už nepřežije. Pocit štesti náhle přebil ukrutný strach. S Vortem běželi k matčinu lůžku a uklidňovali ji. Matka se po chvíli uklidnila a spala s klidným dechem dál.

"Zůstaň s matkou a hlídej ji. Kdyby se cokoli stalo, zachovej klidnou mysl, jak říkával táta. Nezapomeň, že kdyby dostala další bolesti musíš ji udržovat v klidu." přikázala a rozeběhla se do lesů pro uklidňující rostliny do čaje.

Byla už tma a velice těžko se jí rostliny hledaly.

Musím je najít, musím prostě musím.Dodávala si odvahy a hledala dál.

Uklidni se,musím se uklidnit. Nic se neděje .Matka je v pořádku , o potravu je také postaráno.Nic se nemůže stát. Ale i přes tyto myšlenky někde v srdci cítila, že něco není v pořádku, něco co jí nahánělo strach. Nakonec přece jen rostliny našla a zamířila zpátky domů.

Něco se jí nezdálo, a tak zrychlovala čím dál tím víc, až nakonec běžela. Kolem ní se vznášel hustý šedý dým ,který pálil do očí a štípal v plicích. Na konce lesa už jen slyšela srdceryvný křik, ohlušující jekot a bolestné zavytí jako před smrtí.

Tyto zvuky byly temně děsivé, avšak dívka běžela dál.

Ne ,to není možné... to přece nemůže být... to nejde ...musí to být .?!

S hlavou zmatenou běžela dál až se dostala ke kopci nad jejich chalupou.

Pohled, který spatřila ji vyrval srdce z těla . Celý její domov byl v plamenech a na prsou ji pálilo znamení. S nepřestávajícím pláčem a s malou nadějí, že její rodina ještě žije, se rozeběhla k domovu, který hořel divokými plameny. Než doběhla k domu nezbylo z něj zhola nic.

"Mami, Matko,Vorte, Bratře prosím ozvěte se. Prosím nenechte mě tu stát, nemůžete mě jen tak opustit. Prosím vás ozvěte se !" křičela a volala ze všech sil co jí zbyly, avšak bez odezvy.

Seuriel se s pláčem zhroutila k zemi, nad ztrátou své milované rodiny. A jako by i s ní truchlila sama Matka Zem, z nebe se spustil déšť, který uhasil požár, jenž zničil Seuřin doposud klidný a šťastný život.

Co to ? Proč je tu tak mokro ? Uvažovala Seuri když se probírala ze včerejší noci.

Avšak při pohledu na trosky svého domova na ni dopadla neskutečná trýzeň , která mučila její srdce. Všechny ty vzpomínky byly tak neskutečné a nemohla jim uvěřit .

To není možné. Nemohlo se to stát jen tak, nic se nestává jen tak.

Musela se vzpamatovat, a tak s bolestí na těle i na duši pohřbila tyto dvě těla s péčí a něhou, jakou si zasloužili.

Nic jí nezbylo než její vzpomínky a pláč.

Pomstím se tomu kdo zabil mou rodinu, ať mne to stojí třeba i život! rozhodla s hněvem a se zlostí, která rozpálila Firelight na prsou Seuriel. Jediné co ji nutilo se zvednou ze země a jít dál byla chuť se pomstít tomu, kdo zničil život jejích blízkých. Pomalu se procházela okolo trosek a přemáhala mučivou bolest z pohledu na její domov, na její dětství. Musí tu něco být, prostě musí. Není možné, aby po sobě nezanechali žádnou stopu.Nevzdám se ani kdyby měla hledáním strávit celý život.  Pak přeci jen k poledni zahlédla v troskách útržek z jakéhosi erbu. Zpočátku nechápala, proč by je chtěl někdo urozený zabít, ale nakonec usoudila, že by za to mohla jejich pověst a pověry okolo její rodiny. Musel to být však někdo z daleka, protože nikdy neviděla nic takového na erbu. Bylo tam něco co se podobalo andělským křídlům a ďábelskému meči. Nedávalo jí to smysl.Jedině, že by někdo věděl o tom znamením více než naše rodina. Něco co by pro ně nebylo dobré.Náhle si vzpomněla na příběh, který jí vyprávěl otec, když byla malá, o zemi za širokým mořem, kde vládne ďábelská rodina s mocí tak zlou, a tak temnou, že nemá odvahu se jim nikdo postavit. A právě tam v té zemi kdysi žila i její rodina, která měla také moc a oni se jí báli, a tak vyhnali naši rodinu pryč z té země kde kouzla nejsou nic zvláštního. Jen ta velká jsou velice obávaná.

Jako dítě jsem ji nevěřila, ale teď, teď mi dává smysl. Je možné že ten erb pochází odtamtud.

Teď mám aspoň něco co mi pomůže vybrat směr, kterým se mám vydat.Nedovolím, aby na světě žil někdo takový. Zničím tu stvůru, která dala zabít mou rodinu. To přísahám na své znamení Firelight, jako že se Seuriel Daume jmenuji.

Náhle se znamení rozhořelo plamenem tak silným, že oslnil Seuri, a ta znovu upadla do bezvědomí.

Brzo k ránu se Seuri probrala s bolestí hlavy a s ukrutnou touhou se pomstít.

Tímto dnem začala její pouť a z tváře ji vymizela všechna něžnost a nevinnost.


Pokud máte nějaké komentáře k tomuto příběhu prosím napište koment budu opravdu za to moc vděčná diky : *